Agathismus

Agathismus je světonázor, který chápe dobro, agathon, jako základní směr a cíl evoluce i nejvyšší hodnotový princip skutečnosti.

Název pochází z řeckého slova agathos - dobrý, a to agathon - dobro. Jeho filosofické kořeny sahají k antické filosofii, především k Platónově ideji dobra a Aristotelovu pojetí dobra jako toho, k čemu lidské jednání směřuje. Křesťanská filosofie tuto tradici dále rozvinula v pojetí Boha jako nejvyššího dobra – summum bonum. Samotný pojem agathismus se objevuje na počátku 19. století jako označení přesvědčení, že svět přes existenci zla a utrpení směřuje k dobru. Agathismus tak novým názvem navazuje na více než dva tisíce let starou filosofickou tradici přemýšlení o dobru.

Historicky byl agathismus vymezen jako přesvědčení, že všechny věci směřují k nejvyššímu dobru. Tím se odlišuje od prostého optimismu, podle kterého je svět již nyní uspořádán nejlepším možným způsobem. 

Agathismus existenci zla, utrpení a neštěstí nepopírá a přijímá. Připouští, že ve světě dochází ke zlým a tragickým událostem, současně však předpokládá, že dlouhodobé směřování vývoje lidstva a Vesmíru vede k dobru.

V tomto smyslu má agathismus blízko také k teologii a teodiceji. Jestliže vycházíme z existence dobrého Boha a současně vidíme ve světě utrpení a zlo, vzniká otázka, jak obě skutečnosti spojit. Agathismus nabízí jednu z možných odpovědí: současný stav světa není stavem konečným. V našem pojetí je zlo dočasným stavem umožněným svobodou stvoření a můžeme je v návaznosti na augustinovskou tradici chápat jako nedostatek dobra – privatio boni. Skutečnost se vyvíjí a její směřování můžeme chápat jako směřování k dobru.

Téměř zapomenutý světonázor

Na rozdíl od agapismu, který dostal na konci 19. století výraznou filosofickou podobu především v díle Charlese Sanderse Peirce, agathismus nebyl významněji systematicky rozvíjen. Zůstal spíše jen filosofickým a teologickým pojmem.

Právě proto se k agathismu dnes vracíme.

Myšlenka, že vývoj člověka, lidstva a Vesmíru má smysluplné směřování, se totiž objevuje v mnoha filosofických, spirituálních a teologických tradicích. Výrazně ji nacházíme například v evolučním myšlení Pierra Teilharda de Chardin, který spojoval kosmickou evoluci s duchovním vývojem a směřováním od bodu Alfa k bodu Omega.

Současný agathismus proto chápeme jako otevřený filosofický a spirituální rámec, ve kterém můžeme znovu promýšlet otázku dobra a směřování skutečnosti.

Agapismus a agathismus

Agapismus a agathismus jsou dva vzájemně se doplňující světonázorové pilíře. Agapismus chápe agapé jako základní tvořivý princip reality a evoluce. Agathismus chápe dobro, agathon, jako základní hodnotový princip,  směr a cíl vývoje lidstva i Vesmíru.

Oba světonázory tak kladou dvě různé, ale vzájemně propojené otázky.

Agapismus se ptá: Jaký princip působí v tvořivém vývoji skutečnosti?

Odpovídá: agapé - láska.

Agathismus se ptá: K čemu tento vývoj směřuje?

Odpovídá: k dobru - agathonu.

Agapé můžeme chápat jako tvořivou potenci lásky, která se uskutečňuje v dobru. Agathon potom představuje uskutečňování dobra a hodnotový horizont tohoto vývoje.

Láska je tvořivým principem vývoje a dobro jeho směřováním.

Smysluplné směřování vývoje lidstva a Vesmíru

Agathismus předpokládá, že vývoj skutečnosti není pouhým bezvýznamným sledem událostí. Vychází z možnosti smysluplného směřování vývoje člověka, společnosti, lidstva i Vesmíru.

To samozřejmě neznamená, že každá jednotlivá událost je dobrá. Dějiny obsahují války, násilí, utrpení, katastrofy, útlak i lidské selhání. Přesto můžeme v dlouhodobém vývoji lidstva sledovat rozšiřování lidské důstojnosti, svobody, solidarity, ochrany slabších, odmítání násilí a citlivosti k utrpení druhých.

Agathismus se proto neptá pouze, zda je svět dobrý právě nyní. Ptá se také: Kam svět směřuje?

A ještě osobněji: Kam směřujeme my?

Teistický základ agathismu

V našem pojetí je agathismus, stejně jako agapismus, teistickým metafyzickým světonázorem. Vychází z premisy existence Boha a předpokládá smysluplné směřování vývoje lidstva a Vesmíru.

Bůh přitom zůstává tajemstvím, které člověk nemůže beze zbytku poznat ani uzavřít do konečné definice. Stejně tak dobro nelze převést na jednoduchý seznam pravidel použitelných mechanicky v každé životní situaci.

Agathismus proto nevytváří definitivní definici dobra. Otevírá otázku dobra jako jednu ze základních otázek lidského života a skutečnosti.

Od agathismu k agathologii

Z agathismu jako světonázorového východiska vyrůstá agathologie - nauka, která hledá porozumění dobru.

Agathologie se ptá, co dobro znamená ve filosofii, teologii, spiritualitě, psychologii, biologii, mezilidských vztazích, společnosti, právu, vzdělávání, ekonomice a veřejném životě. Hledá vztahy mezi těmito pohledy a způsoby, jakými se dobro uskutečňuje v konkrétním lidském životě.

Podobně jako agapismus a agathismus tvoří komplementární světonázorové pilíře, agapologie a agathologie tvoří dvě vzájemně se doplňující oblasti poznání.

Agapologie hledá porozumění lásce.

Agathologie hledá porozumění dobru.

Jejich společnou otázku můžeme nakonec vyjádřit velmi jednoduše:

Jak může člověk, lidstvo a svět prostřednictvím lásky směřovat k dobru?