Agapismus

Agapismus je světonázor, který považuje lásku, řecky agapé, za základní princip evoluce a reality. Tento termín použil v roce 1851 anglický sociální výzkumník a reformátor Henry Mayhew (1812 - 1887) jako společenský princip. Kosmologický a evoluční význam dal agapismu v roce 1893 jeden z nejvýznamnějších amerických filosofů Charles Sanders Peirce (1839 - 1914), zakladatel pragmatismu a zásadní postava moderní sémiotiky a logiky.

My jsme původní pojetí agapismu rozšířili o současné teorie filosofie, teologie, psychologie,  výzkumu vědomí, teoretické a kvantové fyziky, noetických věd a dalších oblastí poznání. Agapismus v této moderní podobě tak tvoří myšlenkové východisko souvisejících oborů, ke kterým patří zejména agapologie, agathologie, agapé koučink a agapeterapie.

Stejně jako formuloval svůj agapismus Charles Sanders Peirce, je i náš agapismus teistická metafyzická kosmologie, která vychází z premisy existence Boha a předpokládá smysluplné směřování vývoje lidstva a Vesmíru.

Teoretická východiska agapismu

Charles Sanders Peirce – původní agapismus

Myšlenkovým východiskem současného agapismu je dílo amerického filosofa, logika a zakladatele pragmatismu Charlese Sanderse Peirce (1839–1914). V eseji Evolutionary Love z roku 1893 formuloval vlastní evoluční koncepci, kterou označil jako agapismus. Peirce vycházel z křesťanského pojmu agapé a z novozákonního výroku "Bůh je láska". Lásku přitom nechápal pouze jako lidský cit nebo morální vlastnost, ale přisoudil jí mnohem hlubší význam: láska, agapé se u něj stává tvořivým principem evoluce skutečnosti.

Peirce rozlišoval tři základní způsoby evoluce: tychasmus, založený na náhodě, anankasmus, založený na nutnosti, a agapasmus, evoluci prostřednictvím tvořivé lásky. Agapismus tak představoval metafyzickou alternativu k představě, že vývoj skutečnosti lze vysvětlit pouze náhodou, mechanickou nutností, konkurencí a bojem. Peirce položil základ myšlence, že láska může být skutečným evolučním principem působícím v dějinách, vývoji myšlení i samotné skutečnosti.

Peirce však svou koncepci vytvářel na konci 19. století. Nemohl znát fascinující a zásadní objevy a teorie fyziky, kosmologie, biologie, psychologie a výzkumu vědomí, které přineslo 20. a 21. století. Neznal kvantovou fyziku, moderní kosmologii, teorii informace, současný výzkum vědomí ani pozdější koncepce komplexity, emergence a samoorganizace. Nemohl znát Wheelerův participující Vesmír a It from Bit, Bohmův skrytý a projevený řád, Whiteheadovu procesuální metafyziku, Teilhardovu evoluci vědomí a bod Omega, Sheldrakeovu hypotézu morfických polí ani současné filosofické diskuse o obtížném problému vědomí, qualia a možnosti fundamentální povahy vědomí.

Náš současný agapismus proto Peirceův myšlenkový základ přejímá a dále rozvíjí ve světle poznání 20. a 21. století. Jednotlivé vědecké objevy, filosofické koncepce a pracovní hypotézy otevírají nové otázky o povaze vědomí, informace, vztahu, řádu, komplexity a směřování evoluce, které Peirce ve své době nemohl položit v jejich dnešní podobě. Agapismus tyto zdroje propojuje do širší teistické metafyzické hypotézy a znovu klade Peirceovu základní otázku: Může být láska, agapé základním tvořivým principem evoluce a reality?

Peirce položil základ. Naším úkolem je jeho agapismus znovu promyslet ve světle více než století dalšího lidského poznání.

Alfred North Whitehead – Vesmír jako proces a vztah

Významným filosofickým východiskem agapismu je procesuální filosofie Alfreda Northa Whiteheada (1861–1947), britského matematika a filosofa, spoluautora monumentálního díla Principia Mathematica. Ve své pozdější metafyzice, rozvinuté především v knize Process and Reality (1929), Whitehead opustil představu skutečnosti jako světa tvořeného především trvalými a navzájem oddělenými věcmi. Základní povahou reality je podle něj proces, stávání se, událost a vztah. Jednotlivé skutečnosti nevznikají izolovaně, ale utvářejí se prostřednictvím vztahů k ostatním skutečnostem a současně se samy stávají součástí dalšího vývoje Vesmíru.

Whiteheadova metafyzika zahrnuje také Boha, který není pouze vnějším Stvořitelem stojícím mimo svět. Bůh je součástí metafyzické struktury skutečnosti a působí v procesu jejího stávání se tím, že otevírá možnosti dalšího tvořivého vývoje. Whitehead tak vytváří obraz Vesmíru jako živého procesu vznikání novosti, v němž jsou jednotlivé události propojeny a minulost vstupuje do každého nového okamžiku skutečnosti.

Pro agapismus je toto pojetí významné především důrazem na procesualitu, vztahovost, tvořivost a vznik novosti. Jestliže skutečnost není souborem izolovaných věcí, ale sítí vztahů a neustálým procesem stávání se, můžeme položit další metafyzickou otázku: Jaký princip tento proces spojuje a umožňuje jednotlivému překračovat vlastní oddělenost ve vztahu k druhému? Agapismus nabízí jako odpověď lásku, agapé. Whiteheadovu procesuální metafyziku tak rozvíjí vlastní hypotézou: Vesmír se nejen stává – Vesmír se prostřednictvím vztahu učí spojovat. Lásku, agapé můžeme chápat jako tvořivý princip tohoto vztahového procesu a agathon jako jeho směřování k dobru.

Pierre Teilhard de Chardin – evoluce vědomí, Alfa, Omega

Jedním z nejvýznamnějších inspiračních zdrojů agapismu je francouzský jezuita, filosof a paleontolog Pierre Teilhard de Chardin (1881–1955). Teilhard se pokusil propojit moderní evoluční teorii s křesťanskou spiritualitou a vytvořil obraz Vesmíru jako procesu, který má směr. Kosmická evoluce podle něj pokračuje od hmoty přes vznik života k rozvoji vědomí a dále k postupnému propojování lidského vědomí v noosféře, sféře myšlení a vědomí obklopující Zemi. S růstem komplexity se podle Teilharda rozvíjí také vědomí a celý evoluční proces směřuje k od bodu Alfa do bodu Omega, nejvyššímu sjednocení, které Teilhard spojuje s Kristem.

Pro agapismus je mimořádně významné, že Teilhard nechápe sjednocování jako pouhé splývání jednotlivostí. Skutečné sjednocení podle něj individualitu neruší, ale prohlubuje. Významnou sjednocující silou evoluce je přitom láska, kterou Teilhard nechápe pouze jako lidský cit, ale v kosmickém rozměru jako sílu přitahující jednotlivé prvky k hlubším formám spojení. Láska tak získává evoluční a kosmologický význam.

Agapismus na tuto Teilhardovu vizi přímo navazuje a rozvíjí ji prostřednictvím pojmů agapé a agathon. Jestliže evoluce směřuje od jednoduchosti ke komplexitě, od hmoty k životu, od života k vědomí a od oddělenosti k vyšším formám vztahu a jednoty, můžeme lásku, agapé chápat jako tvořivý a sjednocující princip tohoto vývoje a agathon jako jeho hodnotové směřování k dobru. Teilhardův bod Omega potom představuje významnou historickou paralelu k agapistické hypotéze smysluplného směřování Vesmíru. Agapismus tuto myšlenku vyjadřuje vlastní formulací: Vesmír se prostřednictvím evoluce vědomí a vztahu učí lásce a prostřednictvím agapé směřuje k agathonu.

Autopoiesis, samoorganizace a emergence

Významnou inspiraci pro současný agapismus představují teorie samoorganizace, emergence a autopoiesis, které zásadně proměnily pohled na vznik a vývoj živých a komplexních systémů. Samoorganizace ukazuje, že v přírodě mohou spontánně vznikat uspořádané struktury a komplexní vzorce bez centrálního vnějšího řízení. Emergence označuje vznik nových vlastností na vyšších úrovních organizace, které nelze jednoduše ztotožnit s vlastnostmi jednotlivých částí systému. V průběhu kosmické a biologické evoluce tak vznikají stále nové úrovně organizace – od hmoty přes život až k vědomí, vztahům a lidským společenstvím.

Zvláštní význam má koncept autopoiesis, který vytvořili chilští biologové Humberto Maturana a Francisco Varela. Živý organismus podle jejich pojetí není pouhým souborem částí, ale autonomní sítí procesů, která sama vytváří a průběžně obnovuje vlastní organizaci. Život je tedy charakterizován schopností sebeutváření a sebeudržování. Organismus přitom existuje ve vztahu se svým prostředím a jeho další vývoj probíhá v dějinách vzájemných interakcí a strukturálního spojování.

Pro agapismus je mimořádně inspirativní také Maturanovo pozdější pojetí "biologie lásky" (biology of love). Maturana chápal lásku nikoli pouze jako soukromou emoci, ale jako základní způsob vztahování, v němž druhého přijímáme jako legitimního druhého v soužití. Lásku spojoval se vznikem a udržováním lidského sociálního života a spolupráce. V tomto smyslu se lidská společnost neuskutečňuje pouze prostřednictvím konkurence a boje, ale také prostřednictvím přijetí, soužití, spolupráce a péče.

Agapismus tuto biologickou a systémovou perspektivu rozšiřuje do metafyzické roviny. Autopoiesis ukazuje sebeutváření života, samoorganizace vznik řádu, emergence vznik nových kvalit a Maturanova biologie lásky zásadní význam vztahu a přijetí pro lidské soužití. Agapismus se ptá, zda za touto dlouhou evoluční linií nelze rozpoznat ještě obecnější vztahový princip. Jeho hypotézou je, že agapé představuje tvořivou potenci vztahu, spojování a vzniku nových celků, která se v průběhu evoluce uskutečňuje ve stále komplexnějších formách života, vědomí, spolupráce a lásky.

Vědomí jako základní princip Vesmíru

Jedním z teoretických východisek agapismu je hypotéza, že vědomí není pouze produktem hmoty, ale patří k základním principům skutečnosti. Hmota, život a lidské vědomí potom nepředstavují izolované jevy, ale různé úrovně vývoje a projevu jedné skutečnosti. Takové pojetí otevírá možnost chápat evoluci Vesmíru nejen jako vývoj hmotných struktur, ale také jako postupné rozvíjení vědomí, vztahovosti, komplexity a schopnosti lásky.

K významným inspiračním zdrojům patří Max Planck, který roku 1931 výslovně označil vědomí za fundamentální a hmotu za odvozenou od vědomí.

Panpsychismus – vědomí jako vlastnost skutečnosti

Významnou inspiraci pro současný agapismus představuje panpsychismus, filosofická koncepce, podle níž vědomí nebo určitá elementární forma zkušenosti náleží k základním vlastnostem skutečnosti. Vědomí podle tohoto pohledu nevzniká ve Vesmíru teprve s člověkem ani jako zcela nová vlastnost dostatečně složitého mozku. Jeho základní předpoklady jsou přítomny již na fundamentální úrovni reality a v průběhu evoluce mohou nabývat stále komplexnějších forem. Z tohoto pohledu má svůj určitý způsob vědomí vše, lidé, zvířata, rostliny, ale i neživá příroda.

Panpsychistické myšlenky mají velmi dlouhou historii a v různých podobách je nacházíme již ve starověké filosofii. V moderní filosofii vědomí zažívají nový rozvoj především v souvislosti s obtížným problémem vědomí: otázkou, jak a proč z fyzikálních procesů vůbec vzniká subjektivní zkušenost. K významným současným představitelům diskuse patří například Galen Strawson a Philip Goff. S některými panpsychistickými intuicemi se setkáváme také v teoriích Giulia Tononiho a Christofa Kocha, které spojují vědomí s integrovanou informací, přestože jejich přístup nelze jednoduše ztotožnit s klasickým panpsychismem.

Důležité je, že panpsychismus netvrdí, že člověk, zvíře, rostlina a neživá příroda mají stejný druh vědomí. Předpokládá spíše kontinuitu či fundamentální přítomnost zkušenostního nebo mentálního aspektu skutečnosti, který může v různých úrovních organizace nabývat zásadně odlišných podob. Lidské sebeuvědomující vědomí by pak představovalo mimořádně komplexní formu něčeho, co má hlubší kořeny v samotné struktuře reality.

Pro agapismus má tato otázka zásadní význam. Jestliže vědomí určitým způsobem náleží samotné skutečnosti, můžeme kosmickou a biologickou evoluci chápat také jako postupné rozvíjení stále komplexnějších forem vědomí a vztahovosti. Od elementárních struktur přes živé organismy vznikají stále složitější možnosti vnímání prostředí, vzájemného působení, spolupráce, sociálních vztahů, soucitu a nakonec také vědomě prožívané lásky.

Agapismus tuto myšlenku rozvíjí vlastní metafyzickou hypotézou: jestliže vědomí prostupuje skutečností v různých stupních a evoluce přináší stále komplexnější možnosti vztahu, může být vývoj vědomí současně vývojem schopnosti vztahovat se, spojovat se a vytvářet nové celky. Agapé pak můžeme chápat jako tvořivý princip této vztahovosti a agathon jako její směřování k dobru.

John Archibald Wheeler – It from Bit / It from Love

Americký fyzik John Archibald Wheeler, jeden z významných teoretických fyziků 20. století, formuloval známou myšlenku It from Bit. Vyjadřoval jí představu, že fyzická skutečnost – "it" – má na své nejhlubší úrovni informační základ – "bit". Fyzikální svět podle této koncepce nelze chápat pouze jako soubor hmotných objektů; zásadní význam mají informace, otázky, pozorování a jejich vztah k tomu, co se ve fyzikální skutečnosti stává určitým a poznatelným. S touto představou souvisí také Wheelerův koncept participujícího Vesmíru, v němž pozorovatel není pouze nezúčastněným divákem již hotové skutečnosti, ale účastníkem jejího poznávání a ustavování.

Agapismus na Wheelerovu formulaci navazuje vlastní metafyzickou konstrukcí It from Love – skutečnost z lásky. Jestliže Wheeler položil otázku po informačním základu fyzické skutečnosti, agapismus pokládá ještě hlubší otázku: Co je základem samotného řádu, vztahovosti a tvořivosti Vesmíru? Jeho odpovědí je agapé. Informace může popisovat uspořádání a vztahy mezi jednotlivými stavy skutečnosti, sama však ještě neříká, proč se skutečnost spojuje, vytváří stále komplexnější celky, život, vědomí, vztahy, spolupráci a schopnost milovat. Agapismus proto formuluje hypotézu It from Love: na nejhlubší metafyzické úrovni není skutečnost pouze informační, ale také vztahová a tvořivá a jejím základním principem je agapé.

It from Bit se tak v agapismu neruší, ale zasazuje do širší metafyzické konstrukce: It from Bit – skutečnost z informace, It from Love – skutečnost z lásky. Informace může být principem uspořádání projeveného světa, zatímco agapé představuje jeho hlubší tvořivý a vztahový princip. V teistickém základu agapismu dostává tato hypotéza svůj nejhlubší význam v novozákonním výroku "Bůh je láska" (ho Theos agapē estin). Jestliže je Bůh Agapé a Vesmír vzniká a vyvíjí se v této skutečnosti, můžeme Wheelerovu otázku radikálně rozšířit: It from Bit – a za bitem It from Love.

David Chalmers, obtížný problém vědomí, qualia

Jedním z největších problémů současné filosofie mysli a výzkumu vědomí je takzvaný obtížný problém vědomí (hard problem of consciousness), který formuloval filosof David Chalmers. Neurověda dokáže stále podrobněji popisovat činnost mozku, zpracování informací, nervové procesy nebo vztahy mezi aktivitou mozku a psychickými stavy.

Zůstává však základní otázka: proč jsou tyto procesy vůbec doprovázeny subjektivním prožíváním? Proč člověk nejen zpracovává světlo určité vlnové délky, ale také prožívá červenou barvu? Proč nervové zpracování bolesti současně znamená, že bolest bolí? Tyto bezprostřední subjektivní kvality zkušenosti se označují jako qualia – například prožitek červené barvy, chuť kávy, vůně růže, bolest, radost nebo pocit lásky.

Obtížný problém vědomí spočívá v otázce, jak a proč z fyzikálních a biologických procesů vzniká subjektivní zkušenost a její kvalitativní charakter. Právě skutečnost, že vztah mezi hmotnými procesy mozku a samotným prožíváním zůstává filosoficky otevřeným problémem, vytváří prostor také pro hypotézy, podle nichž vědomí nemusí být pouze produktem hmoty, ale může představovat jednu ze základních vlastností či principů skutečnosti.

Současná filosofie vědomí znovu otevírá také panpsychismus a panexperiencialismus, podle nichž mentalita či zkušenost patří k fundamentálním vlastnostem přírody. David Chalmers rozpracovává panpsychismus, panprotopsychismus a Russellův monismus jako vážné filosofické možnosti řešení vztahu vědomí a fyzické skutečnosti.

David Bohm - skrytý a projevený řád

Významnou inspiraci pro agapismus představuje koncepce skrytého a projeveného řádu (implicate and explicate order) amerického fyzika Davida Bohma. Bohm odmítal představu skutečnosti jako souboru oddělených objektů a zdůrazňoval její hlubší celistvost a vzájemnou propojenost.

To, co běžně vnímáme jako svět jednotlivých věcí, událostí a organismů, můžeme chápat jako projevený řád skutečnosti. Za ním však Bohm předpokládal hlubší skrytý řád, v němž nejsou jednotlivé části skutečnosti izolované, ale jsou určitým způsobem zahrnuty v širším celku. Pro tuto dynamickou celistvost používal také pojem holomovement – holopohyb. Skutečnost tak není pouze souborem věcí, ale neustálým procesem, v němž se skrytý řád projevuje v konkrétních formách světa.

Pro agapismus je tato koncepce inspirativní především tím, že umožňuje uvažovat o hlubším řádu Vesmíru, který není bezprostředně dostupný našemu smyslovému poznání, ale může se postupně projevovat v evoluci hmoty, života, vědomí a vztahovosti. Agapismus potom klade vlastní metafyzickou hypotézu: může být jedním z principů tohoto skrytého řádu právě láska, agapé a její postupné uskutečňování v projeveném světě směřováním k agathonu – dobru?

Rupert Sheldrake – morfogenetická pole

Další inspiraci pro agapismus představuje hypotéza morfických a morfogenetických polí britského biologa Ruperta Sheldrakea. Sheldrake předpokládá, že podoba a organizace živých organismů ani opakující se vzorce přírody nejsou určovány pouze geny a známými fyzikálními a chemickými procesy, ale také působením morfických polí.

S tím souvisí jeho hypotéza morfické rezonance, podle níž mohou dřívější podobné systémy ovlivňovat systémy následující: příroda by tak měla určitý druh paměti a jednou vzniklé formy a vzorce by se mohly snáze opakovat. Sheldrake tuto myšlenku rozšiřuje z biologické morfogeneze také na chování, sociální organizaci a další opakující se vzorce přírody.

Model, podle něhož mohou v přírodě existovat pole podporující vznik a opakování určitých forem a způsobů uspořádání, je pro agapismus inspirativní. Agapismus tuto myšlenku rozvíjí vlastní metafyzickou hypotézou agapogenního pole – pole podporujícího vznik a rozvoj lásky, vztahovosti, spolupráce a péče – a agathonického pole, které lze chápat jako hlubší orientaci skutečnosti k uskutečňování dobra.

V tomto pojetí by každý uskutečněný akt agapé nebyl pouze izolovanou lidskou událostí, ale mohl by současně přispívat k širšímu poli, v němž se láska a dobro ve světě postupně snáze uskutečňují.

Lynn Margulis – symbióza a spolupráce v evoluci

Významnou biologickou inspiraci pro agapismus představuje práce americké bioložky Lynn Margulis (1938–2011), která zásadně přispěla k pochopení významu symbiózy v evoluci. Proslavila se především rozpracováním endosymbiotické teorie, podle níž některé základní součásti eukaryotické buňky, zejména mitochondrie a chloroplasty, vznikly z původně samostatně žijících bakterií, které vstoupily do dlouhodobého symbiotického vztahu s jinými buňkami. To, co dnes tvoří jediný organismus, tedy může být výsledkem dávného spojení původně samostatných forem života.

Margulis tuto myšlenku rozvinula v širší koncepci symbiogeneze – vzniku nových biologických forem prostřednictvím dlouhodobého spojování a spolupráce organismů. Evoluce tak není pouze příběhem konkurence, selekce a boje o přežití. Významnou roli v ní hrají také spolupráce, vzájemná závislost, soužití a vytváření nových celků. Jeden z nejvýznamnějších evolučních přechodů v dějinách života – vznik komplexní eukaryotické buňky – je právě příkladem toho, že evoluční novost může vzniknout spojením toho, co předtím existovalo odděleně.

Pro agapismus představuje symbiogeneze významnou biologickou paralelu jeho základní myšlenky. Oddělené se může spojovat, spojením může vznikat nová kvalita a spolupráce se může stát zdrojem evoluční tvořivosti. Agapismus klade širší metafyzickou otázku: může být tendence ke spojování, spolupráci a vytváření vyšších celků jedním z projevů hlubšího vztahového principu skutečnosti? V agapistické interpretaci tímto principem může být agapé – tvořivá síla vztahu, která spojuje jednotlivé do nových celků a otevírá prostor pro vznik života, komplexity, vědomí a nakonec i vědomě prožívané lásky.

Martin Buber – Já a Ty

Významným filosofickým východiskem agapismu je dialogická filosofie židovského filosofa Martina Bubera (1878–1965), rozvinutá především v jeho zásadním díle Já a Ty (Ich und Du, 1923). Buber rozlišuje dva základní způsoby, kterými člověk vstupuje do vztahu ke světu: Já–Ono (Ich–Es) a Já–Ty (Ich–Du). Ve vztahu Já–Ono přistupujeme k druhému jako k objektu, který můžeme poznávat, popisovat, používat nebo zařazovat. Ve vztahu Já–Ty se naproti tomu setkáváme s druhým jako s jedinečnou bytostí, která není věcí ani prostředkem k našemu cíli.

Pro Bubera není vztah pouze něčím, co vzniká mezi dvěma již hotovými a izolovanými jednotlivci. Člověk se sám uskutečňuje ve vztahu. Já vztahu Já–Ty je jiné než Já vztahu Já–Ono. Setkání s druhým člověkem se tak stává základním způsobem lidského bytí a skutečný dialog prostorem, v němž se člověk otevírá tomu, co jej přesahuje.

Buber tuto vztahovost rozšiřuje až k Bohu jako věčnému Ty. V každém skutečném vztahu Já–Ty se podle něj otevírá také vztah k věčnému Ty, které nemůže být redukováno na objekt našeho poznání nebo vlastnictví. Vztah člověka k druhému člověku a vztah člověka k Bohu tak nejsou dvě zcela oddělené oblasti skutečnosti.

Pro agapismus představuje Buberova dialogická filosofie významnou oporu pro jeho vztahovou ontologii. Jestliže se člověk uskutečňuje ve vztahu a druhý přestává být objektem a stává se Ty, otevírá se prostor pro agapé – vztah, v němž druhého přijímáme jako jedinečnou bytost a jeho dobro se pro nás stává hodnotou samo o sobě. Agapismus tuto myšlenku rozšiřuje: vztahovost nemusí být pouze vlastností lidského života, ale může být jedním ze základních principů skutečnosti. Láska, agapé potom není pouze tím, co člověk cítí k druhému. Je způsobem vztahování, prostřednictvím kterého se oddělené otevírá druhému, vytváří spojení a uskutečňuje dobro.

Emmanuel Levinas – odpovědnost za Druhého

Významnou filosofickou inspiraci pro agapismus představuje francouzsko-litevský filosof Emmanuel Levinas (1906–1995), který postavil do centra své filosofie setkání s Druhým a odpovědnost za něj. Zatímco velká část západní filosofie začínala otázkou bytí a poznání, Levinas učinil radikální obrat: etika podle něj předchází ontologii. Ještě dříve, než druhého člověka teoreticky poznáváme, vysvětlujeme nebo zařazujeme do svého obrazu světa, setkáváme se s ním jako s někým, vůči komu jsme odpovědní.

Klíčovým pojmem Levinasovy filosofie je tvář Druhého. Tvář není pouze fyzickým obličejem, ale způsobem, kterým se nám druhý člověk ukazuje ve své jedinečnosti, zranitelnosti a nepřevoditelnosti na věc či objekt našeho poznání. Setkání s tváří v sobě podle Levinase obsahuje základní etickou výzvu, jejímž krajním vyjádřením je "Nezabiješ." Druhý člověk mě svou přítomností vyzývá k odpovědnosti ještě předtím, než s ním uzavřu dohodu nebo začnu uvažovat o vlastní výhodě.

Tato odpovědnost je u Levinase asymetrická. Nevzniká z obchodní logiky "já něco udělám pro tebe, pokud ty uděláš něco pro mě". Dobro, které činím Druhému, není podmíněno tím, že mi je vrátí. Odpovědnost tedy předchází reciprocitě a překračuje logiku směny, zásluhy a vlastního prospěchu.

Právě zde se Levinasova filosofie významně setkává s agapismem. Láska, agapé rovněž nepodmiňuje dobro vůči druhému jeho předchozí zásluhou ani očekáváním odměny. Druhý člověk má hodnotu sám o sobě a jeho dobro se může stát důvodem mého jednání ještě před otázkou, co z tohoto jednání získám já. Levinas tak poskytuje filosofickou oporu pro jeden ze základních principů agapismu: Dobro nemusíme nejprve úplně definovat, abychom byli schopni jeho výzvu zakusit. V setkání s Druhým může otázka Dobra vstoupit do našeho života dříve než její teoretické vysvětlení.

Tuto hypotézu opět potřebujeme

S nástupem moderní vědy se symbolem nového vztahu k Bohu stal slavný výrok francouzského matematika a astronoma Pierra-Simona Laplace. Podle historické anekdoty se jej Napoleon Bonaparte při rozhovoru o jeho kosmologickém díle zeptal, jaké místo v jeho systému zaujímá Bůh. Laplace měl odpovědět: "Tuto hypotézu jsem nepotřeboval" – "Je n'avais pas besoin de cette hypothèse." Vesmír bylo možné popisovat prostřednictvím přírodních zákonů bez nutnosti zavádět Boha jako součást fyzikálního vysvětlení.

O více než půldruhého století později však zaznívá z filosofie pozoruhodně opačný výrok. Martin Heidegger v rozhovoru pro časopis Der Spiegel roku 1966 prohlásil: "Nur noch ein Gott kann uns retten" – "Už jen nějaký Bůh nás může zachránit." Moderní člověk tak prošel pozoruhodným obloukem: od přesvědčení, že hypotézu Boha k vysvětlení Vesmíru nepotřebuje, k otázce, zda bez transcendentního rozměru dokáže vůbec porozumět svému místu ve světě a směru svého dalšího vývoje.

Agapismus tento dějinný obrat vyjadřuje jednoduchou větou: Tuto hypotézu opět potřebujeme. Nikoliv jako náhradu fyziky, biologie nebo kosmologie, ale jako jejich metafyzické a spirituální rozšíření. Současné otázky po vědomí, informaci, skrytém řádu, evoluci, komplexitě a povaze samotné reality znovu otevírají prostor pro dialog vědy, filosofie, teologie, religionistiky a spirituality.

Agapismus proto pracuje s hypotézou, že fundamentální vědomí a láska, agapé mohou být různými způsoby přiblížení téže nejhlubší skutečnosti, kterou lidstvo v různých filosofických a spirituálních tradicích označovalo jako Boha, Zdroj, Stvořitele, kosmickou Mysl, Velkého Architekta nebo inteligenci Vesmíru.

V teistickém metafyzickém rámci agapismu dostává tato skutečnost jméno Bůh – Agapé. Novozákonní věta "Bůh je láska" – "ho Theos agapē estin" se tak stává nejen teologickým výrokem, ale také východiskem metafyzické hypotézy: jestliže je nejhlubším principem skutečnosti vědomí a základním tvořivým principem evoluce láska, agapé, můžeme znovu položit otázku, zda to, co hledáme na nejhlubší úrovni Vesmíru, není právě to, co lidstvo po tisíciletí nazývá Bohem.

Agapismus v dějinách lidstva

Agapismus a jeho podpůrné teorie se neopírají pouze o jednotlivé filosofické nebo vědecké hypotézy. Vyrůstají také z obrovské zkušenosti vývoje lidstva. Po tisíce let se v různých civilizacích, náboženstvích a filosofických tradicích opakovaně objevuje myšlenka, že lidský život nachází své naplnění v překračování pouhého vlastního prospěchu, v soucitu, vztahu, službě, lásce a hledání dobra. Jednotlivé tradice používají rozdílný jazyk a nelze je jednoduše ztotožnit, dohromady však vytvářejí fascinující dějinnou fresku.

Ve starověké Indii přinášejí Upanišady představu hluboké jednoty skutečnosti a propojení individuálního života s nejvyšším základem bytí. Buddha staví do centra cesty překonávání utrpení, soucit (karuṇā), laskavost (mettā) a osvobození od připoutanosti k vlastnímu já. Mahájánový buddhismus rozvíjí ideál bódhisattvy, který neusiluje pouze o vlastní osvobození, ale obrací se k dobru všech cítících bytostí. Džinismus radikalizuje princip ahimsá, nenásilí vůči živým bytostem.

V Číně chápe Konfucius lidskost (ren) jako základ kultivovaného lidského vztahu a Mencius rozvíjí představu přirozených zárodků soucitu a dobra v člověku. Lao-c' a taoismus přinášejí obraz skutečnosti, v níž člověk nachází harmonii prostřednictvím souladu s Tao namísto násilného prosazování vlastní vůle.

Řecká filosofie otevírá druhou velkou větev. Sokrates spojuje dobrý život s péčí o duši a hledáním dobra. Platón staví nad ostatní ideje agathon – ideu dobra, která v jeho podobenství o Slunci umožňuje poznání i bytí. Aristotelés chápe dobro jako to, k čemu věci a lidské jednání směřují, a nejvyšší lidské dobro spojuje s uskutečňováním dobrého života. Stoikové rozvíjejí ideál kosmopolitismu, příslušnosti člověka k jednomu kosmickému celku. Plótínos a novoplatonismus pak představují skutečnost jako vycházení mnohosti z transcendentního Jedna a návrat k jejímu nejvyššímu principu.

Radikální obrat přináší Ježíš, když staví lásku k Bohu a bližnímu do samotného středu lidského života a rozšiřuje požadavek lásky dokonce na nepřítele. Rané křesťanství tuto zkušenost vyjadřuje jednou z nejsilnějších metafyzických vět západní tradice: "Bůh je láska." Pavel rozvíjí prvenství lásky a křesťanská tradice postupně propojuje řecké hledání agathonu s biblickou zkušeností Boha jako lásky. Augustin chápe Boha jako nejvyšší dobro a lásku jako základní orientaci lidské vůle. Tomáš Akvinský propojuje aristotelskou metafyziku, křesťanskou teologii dobra a nauku o lásce do mohutné syntézy.

Paralelně vznikají další tradice lásky a soucitu. Židovství rozvíjí lásku k Bohu, bližnímu, spravedlnost a odpovědnost. Islám staví do popředí Boží milosrdenství a súfismus vytváří rozsáhlou mystiku lásky. U autorů, jako jsou Rúmí nebo Ibn Arabí, se láska stává cestou člověka k Bohu a jednotě skutečnosti. Křesťanská mystika přináší Františka z Assisi, Mistra Eckharta, Julianu z Norwiche, Terezii z Ávily nebo Jana od Kříže, u nichž se vztah člověka, světa a Boha stále znovu vyjadřuje jazykem lásky, jednoty a proměny.

Novověk přináší další podoby této otázky. Spinoza vytváří metafyziku jednotné skutečnosti a hovoří o intelektuální lásce k Bohu. Kant staví člověka jako účel o sobě proti jeho redukci na pouhý prostředek. Schopenhauer nachází základ etiky v soucitu. Tolstoj radikalizuje Ježíšovu etiku lásky a nenásilí. Gándhí spojuje ahimsá s aktivním nenásilným jednáním a Martin Luther King Jr. výslovně činí z agapé princip nenásilné společenské proměny.

V devatenáctém století vstupuje agapé přímo do filosofie evoluce. Charles Sanders Peirce ve svém agapismu chápe evoluční lásku jako tvořivý princip vývoje. Ve dvacátém století Alfred North Whitehead představuje skutečnost jako proces, vztah a tvořivé vznikání novosti a Pierre Teilhard de Chardin spojuje kosmickou evoluci, růst komplexity, vědomí, lásku a duchovní směřování k bodu Omega.

Současně se vztah a láska stávají významným tématem filosofie člověka. Martin Buber ukazuje základní význam vztahu Já–Ty a vztahu k věčnému Ty. Emmanuel Levinas staví do centra odpovědnost za Druhého. Erich Fromm chápe schopnost milovat jako zásadní úkol lidského života a společnosti. Carl Rogers ukazuje transformační sílu přijetí, empatie a autentického vztahu.

Také moderní věda postupně odhaluje svět, který je stále obtížnější chápat jako pouhou soustavu izolovaných objektů. Ilya Prigogine zkoumá samoorganizaci komplexních systémů. Humberto Maturana a Francisco Varela formulují autopoiesis a Maturana později rozvíjí svou biologii lásky. Lynn Margulis ukazuje zásadní evoluční význam symbiózy a symbiogeneze. David Bohm přemýšlí o celistvosti a skrytém řádu skutečnosti. John Archibald Wheeler otevírá otázku participativního a informačního Vesmíru. Současné filosofie vědomí znovu diskutují možnost, že vědomí nemusí být pouze vedlejším produktem hmoty.

Před námi se tak otevírá pozoruhodný dějinný oblouk:

Upanišady → Buddha → Konfucius → Sokrates → Platón a agathon → Aristotelés → stoicismus → novoplatonismus → Ježíš → Bůh jako agapé → Pavel → Augustin → křesťanská, židovská a islámská mystika → Tomáš Akvinský → Spinoza → Kant → Schopenhauer → Tolstoj → Peirce → Gándhí → Whitehead → Teilhard de Chardin → Buber → Levinas → Fromm → Rogers → Martin Luther King Jr. → Prigogine → Maturana a Varela → Margulis → Bohm → Wheeler → současné teorie vědomí → agapismus.

Tato jména samozřejmě netvoří jednu filosofickou školu a jejich názory se v mnohém zásadně liší. Jejich dědictví však ukazuje, jak vytrvale se v dějinách lidstva vracejí otázky lásky, dobra, soucitu, vztahu, jednoty, spolupráce a překračování vlastního já.

Agapismus se pokouší tyto dlouho oddělené proudy znovu uvidět v jednom širokém obrazu. U Platóna nacházíme agathon jako nejvyšší princip. V křesťanství nacházíme Boha jako agapé. U Peirce vstupuje láska, agapé do evoluce. U Whiteheada se skutečnost stává tvořivým procesem vztahů. U Teilharda získává evoluce duchovní směřování. Maturana, Varela a Margulis ukazují význam vztahu, sebeutváření a spojování přímo v životě. Buber a Levinas odhalují vztah a odpovědnost jako základní rozměry lidské existence.

Agapismus tyto historicky oddělené linie agapé a agathon znovu spojuje: agapé jako tvořivou sílu lásky a vztahu, agathon jako dobro, k němuž může toto tvoření směřovat.