Historická agapologie
Láska v dějinách kultur, náboženství a filosofického myšlení
Historická agapologie je oblast agapologie, která hledá porozumění tomu, jak lidé v různých historických obdobích a kulturních prostředích chápali, pojmenovávali, prožívali a kultivovali lásku. Sleduje její náboženské, spirituální, filosofické, etické, partnerské, rodinné a společenské podoby a jejich proměny v dějinách lidstva.
Předmětem historické agapologie proto nejsou pouze dějiny řeckého pojmu agápē (ἀγάπη). Jejím předmětem je mnohem širší historie lidského porozumění lásce.
Jednotlivé kultury totiž vytvořily rozdílné pojmy pro zkušenosti, které v češtině často shrnujeme jediným slovem "láska". Řecké érōs není totožné s philía, buddhistická mettā s karuṇā, hinduistická bhakti se súfijským ʿishq ani hebrejský chesed s křesťanskou agápē. Historická agapologie tyto pojmy nesjednocuje násilně pod jeden význam. Zkoumá jejich původní význam, kulturní kontext, podobnosti, rozdíly a historické vztahy.
Je proto současně historií pojmů, dějinami idejí, religionistickým studiem, dějinami spirituality, filosofickou antropologií i historií každodenního života.
Nejstarší kultury lidstva: vztahová ontologie a hranice lásky
Láska je mnohem starší než její písemné dějiny. Archeologie a antropologie umožňují sledovat péči o děti, nemocné, zraněné a zemřelé hluboko do prehistorie. Z těchto nálezů nemůžeme rekonstruovat subjektivní prožívání pravěkého člověka, můžeme však sledovat chování svědčící o sociální vazbě, péči, solidaritě a dlouhodobé spolupráci. Pro historickou agapologii je však ještě důležitější samotný způsob, jakým tradiční kultury chápaly skutečnost.
Současná antropologie používá pro nejstarší světonázory pojem relational ontology – vztahová ontologie. Člověk v nich není izolovanou bytostí stojící proti okolní přírodě. Je tím, kým je, právě prostřednictvím vztahů. A tyto vztahy nespojují pouze člověka s člověkem. Mohou zahrnovat zvířata, rostliny, předky, krajinu, místa, duchovní bytosti a další "other-than-human persons" – jiné-než-lidské osoby či aktéry. V některých současných antropologických interpretacích je právě vztah, vzájemnost a reciprocita základním principem takového světa.
Strom není jen strom. Strom je výsledkem vztahu jiného stromu, semene, větru, půdy, živin, slunce, deště. A strom se dále vztahuje k jiným. Dává kyslík, stín, dřevo, plody, místo pro hnízda ptáků atd. To je pro agapologii mimořádně zajímavé. Vztah zde není něčím, co dodatečně vzniká mezi již hotovými izolovanými bytostmi a jsoucny. Vztah patří k samotnému způsobu jejich existence.
Také pojmy animismus a šamanismus je třeba používat s vědomím jejich původu. Nejsou to původní souhrnná sebeoznačení všech kultur, které pod ně dnes řadíme. Jsou to moderní odborné konstrukty vytvořené proto, abychom dokázali pojmenovat a porovnávat velmi rozmanité náboženské a spirituální fenomény.
Klasický antropologický pojem animismu je spojen zejména s Edwardem B. Tylorem a jeho dílem Primitive Culture z roku 1871. Novější antropologie jeho původní pojetí zásadně přepracovala a animismus interpretuje také právě prostřednictvím vztahovosti a vztahové ontologie.
Také pojem šamanismus je třeba používat s historickou opatrností. V užším smyslu označuje specifickou spirituální tradici a soubor extatických technik pocházejících především ze Sibiře a střední Asie. Samotné slovo šaman má původ v tunguzských jazycích. Šaman zde vystupuje jako prostředník mezi lidským a duchovním světem, využívá změněné stavy vědomí, symbolické putování do jiných světů, komunikaci s duchovními bytostmi a léčitelské praktiky.
Religionista Mircea Eliade ve své vlivné práci Šamanismus a archaické techniky extáze tento pojem komparativně rozšířil také na podobné praktiky mnoha dalších kultur. V dnešní religionistice je proto vhodné rozlišovat šamanismus v jeho původním sibiřsko-středoasijském kontextu od širší moderní kategorie "šamanismu", která zahrnuje analogické spirituální praktiky z různých částí světa.
A právě v nejstarších kulturách se objevuje první velký paradox dějin lásky. Svět mohl být vztahový, aniž byl univerzálně láskyplný. Člověk mohl prožívat hlubokou solidaritu se svou rodinou, rodem a kmenem. Mohl pečovat o děti, nemocné a staré. Mohl cítit hluboký vztah k předkům, zvířatům, krajině a duchovnímu světu. A současně mohl člověka z jiného kmene chápat jako nepřítele, kterého je možné zabít.
Toto musíme v historické agapologii vidět naprosto otevřeně. Láska existovala, ale její morální okruh byl úzký. "Naši" byli lidé vlastní rodiny, rodu a kmene, které chráníme, živíme, milujeme a za které jsme ochotni položit život. "Cizí" mohli stát mimo tento okruh. Mezikmenové násilí, krevní msta, nájezdy, loupeže, únosy a zabíjení jsou rovněž součástí dějin lidských společností. Jejich rozsah a podoby se ovšem mezi kulturami samozřejmě lišily.
A právě tady začíná jedna z hlavních otázek historické agapologie. Nejen: Jak lidé v dějinách chápali lásku?Ale také: Koho byli schopni milovat? Kam až sahal okruh lidí, jejichž život, utrpení a dobro považovali za stejně významné jako život, utrpení a dobro vlastní skupiny?
To umožňuje sledovat něco, co můžeme nazvat dějinným rozšiřováním morálního okruhu lásky. Rodina. Rod. Kmen. Obec. Národ. Cizinec. Člověk jiné víry. Člověk jiné rasy. Nepřítel. A v některých tradicích nakonec každá cítící bytost.
Právě na této ose potom získají další kapitoly mnohem větší význam. Buddhistická mettā a karuṇā už nejsou pouze dalšími zajímavými sanskrtskými či pálijskými slovy. Představují zásadní rozšíření přejícnosti a soucitu ke všem cítícím bytostem. Mohistické jiān'ài otevírá otázku péče přesahující vlastní rod. Biblický požadavek péče o cizince překračuje hranici vlastního společenství. A Ježíšovo "milujte své nepřátele" potom představuje jednu z nejradikálnějších formulací tohoto vývoje: do prostoru lásky má vstoupit dokonce člověk, který stojí proti mně.
Historická agapologie tedy nesleduje pouze dějiny pojmu lásky. Sleduje také dějiny jejího rozsahu. Jak se z lásky pouze k "našim" postupně stávala možnost lásky ke každému?
Mezopotámie: láska, sexualita a plodnost
S vynálezem písma vstupuje láska přímo do historických pramenů. Mezopotámské texty zachycují erotickou touhu, manželství, plodnost i vztahy mezi Božstvy. Významným komplexem je tradice sumerské Inanny a Dumuziho, v níž se propojuje sexualita, plodnost, moc, smrt a obnova života.
Mezopotámská literatura ukazuje, že erotická láska nebyla chápána pouze jako soukromá psychologická zkušenost jednotlivce. Mohla být zasazena do náboženského a kosmologického řádu.
Starověký Egypt: milostná poezie
Egyptské texty druhého tisíciletí př. n. l. obsahují pozoruhodně rozvinutou milostnou poezii. Setkáváme se v ní s tělesnou přitažlivostí, krásou milovaného člověka, touhou po setkání, odloučením i erotickou imaginací.
Historická agapologie zde získává jeden ze svých nejstarších rozsáhlejších písemných pramenů pro studium partnerské a erotické lásky.
Indie: kāma, prema a bhakti
Indické tradice vytvořily mimořádně diferencovaný jazyk lásky, touhy a duchovní oddanosti. Sanskrt kāma (काम) označuje touhu, žádost, potěšení a v určitém kontextu také erotickou lásku. V klasickém hinduistickém systému životních cílů (puruṣārtha) stojí kāma vedle artha – materiální prosperity, dharma – řádu a správného jednání, a mokṣa – osvobození.
Pro dějiny spirituální lásky je však mimořádně významná bhakti (भक्ति): oddanost, participace a láskyplný osobní vztah k Božskému. Bhakti může nabývat podoby klidné úcty, služby, přátelství, rodičovské lásky i intenzivní milenecké lásky k Bohu. Oxfordská odborná literatura ji charakterizuje právě jako široké spektrum tradic přímého vztahu člověka k Božskému, od kontemplativní oddanosti až po vášnivou lásku.
Významné je také prema – láska, zejména čistá či Božská láska v některých bhaktických tradicích – a viraha, odloučení a touha po nepřítomném milovaném, která může být duchovně interpretována jako stesk duše po Bohu.
V pozdějších bhaktických tradicích, například v krišnovské zbožnosti, může vztah Rádhy a Krišny vyjadřovat intenzitu vztahu lidské duše a Božského. Bhakti se v průběhu indických dějin stala mohutným náboženským proudem a jejími významnými představiteli byli také básníci a mystici jako Mírábáí nebo Kabír.
Buddhismus: rozšíření okruhu lásky
V buddhismu se setkáváme s jedním z prvních výrazných kroků v dějinách rozšiřování morálního okruhu lásky. Laskavost a soucit již nejsou vázány pouze na rodinu, rod, kmen nebo vlastní společenství, ale stávají se vědomě kultivovaným postojem vůči stále širšímu okruhu živých bytostí.
Významnou skupinu tvoří čtyři brahmavihāry – "vznešená" či "Božská prodlévání":
- mettā, laskavost a přání štěstí druhým,
- karuṇā, soucit s utrpením,
- muditā, radost z dobra a štěstí druhého,
- a upekkhā, vyrovnanost a nestrannost.
V meditační praxi se mettā může postupně rozšiřovat od sebe a blízkých lidí k neutrálním osobám, obtížným či nepřátelským lidem a nakonec ke všem cítícím bytostem bez rozdílu. Z hlediska historické agapologie jde o zásadní moment. Hranice mezi "našimi", které milujeme, a "cizími", vůči nimž žádný závazek nemáme, začíná být vědomě překračována.
Soucit se v buddhismu zároveň uskutečňuje jako pomoc. Buddha po dosažení probuzení, osvícení, nirvány, nezůstává pouze u vlastní zkušenosti osvobození, ale vrací se k druhým a učí cestě vedoucí z utrpení. Ještě výrazněji tuto myšlenku rozvíjí mahájánový ideál bódhisattvy. Bódhisattva neusiluje pouze o vlastní osvobození. Jeho cesta je spojena se závazkem pomáhat všem cítícím bytostem. I když dosáhne vysokého stupně duchovního poznání, obrací se zpět ke světu utrpení a pokračuje v pomoci druhým. Láska a soucit zde dostávají podobu služby: nestačí druhému přát dobro, ale je třeba pro jeho dobro také jednat.
Buddhismus tak do dějin lásky přináší myšlenku, která se později v různých podobách znovu objeví i v dalších tradicích: okruh naší lásky a soucitu se může rozšiřovat, až překročí hranice vlastní rodiny, společnosti i lidského druhu.
Tady se objevuje princip, který bude dějinami lásky procházet znovu a znovu: čím širší je okruh lásky, tím širší je také okruh těch, za jejichž dobro člověk přijímá odpovědnost, jimž pomáhá a o jejichž dobro se stará a pečuje.
Džinismus: ahiṃsā
Pro historickou agapologii je významný také džinistický princip ahiṃsā (अहिंसा), nenásilí.
Ahiṃsā není jednoduše synonymem lásky. Přesto představuje mimořádně radikální etický důsledek respektu k živému: snahu neubližovat cítícím bytostem. Později se pojem ahiṃsā stal významným také mimo džinismus a prostřednictvím Gándhího vstoupil do moderního politického a etického myšlení.
Čína: rén, ài a jiān'ài
Čínské myšlení nabízí další odlišnou konfiguraci. Konfuciánské rén (仁) označuje lidskost, humánnost či lidství uskutečňované ve vztazích. Úzce souvisí s kultivací člověka a správností jeho jednání vůči druhým. Rodina představuje základní prostor, z něhož se lidskost rozšiřuje do dalších společenských vztahů. Vedle rén stojí obecnější ài (愛), láska či náklonnost, a xiào (孝), synovská úcta a oddanost rodičům a předkům.
Zvláště zajímavou kapitolu představuje Mozi a mohismus. Jejich jiān'ài (兼愛) bývá tradičně překládáno jako "univerzální" nebo "nestranná láska", současné odborné diskuse však upozorňují, že jiān znamená spíše zahrnující či inkluzivní. Jde o rozšíření péče za hranice vlastního příbuzenstva a vlastní skupiny.
Už ve starověké Číně tedy probíhá pozoruhodná diskuse, která je pro agapologii zásadní: má být naše láska odstupňována podle blízkosti vztahu, nebo máme svou péči rozšiřovat univerzálně?
Řecko: érōs, philía, storgē, agápē a otroci
Starověká řečtina poskytuje agapologii mimořádně důležitý pojmový materiál. Je však třeba opustit populární představu, že Řekové vytvořili nějaký pevný systém "čtyř druhů lásky". Významy slov se překrývaly a měnily podle autora, období a kontextu.
érōs (ἔρως) označuje především touhu a erotickou či vášnivou lásku. U Platóna však získává filosofický rozměr: v Symposiu může eros vést od touhy po jednotlivé krásné bytosti k lásce ke kráse samotné.
philía (φιλία) označuje přátelství, náklonnost a vztahovou blízkost. Aristotelova analýza philia v Etice Nikomachově patří k nejvýznamnějším starověkým filosofickým analýzám mezilidského vztahu. Nejvyšší přátelství je založeno na charakteru a na přání dobra druhému pro něj samotného.
storgē (στοργή) označuje zejména přirozenou rodinnou náklonnost.
agápē (ἀγάπη) a sloveso agapáō existují již v předkřesťanské řečtině, jejich mimořádný význam však vzniká především v řeckém překladu hebrejských biblických textů a následně v Novém zákoně.
Vedle slovníku lásky stojí řecké tò agathón (τὸ ἀγαθόν) – dobro. U Platóna získává idea dobra nejvyšší filosofické postavení. Historie agápē a historie agathón se tak stávají dvěma různými, ale později vzájemně souvisejícími liniemi agapologie a agathologie.
Z hlediska historické agapologie se však u Platóna ukazuje výrazná hranice řeckého porozumění lásce a dobru. Platón postavil agathon – dobro na samotný vrchol své filosofie, ale žil ve společnosti založené také na otroctví a tuto skutečnost zásadně nezpochybnil. Ještě dále šel Aristotelés, který existenci "otroků od přirozenosti" dokonce filosoficky zdůvodňoval.
Dobro tedy mohlo být nejvyšším filosofickým principem, aniž by z něj vyplývalo stejné dobro pro každého člověka. Podobně ani láska nepřekročila hranice tehdejšího společenského řádu. Řecký otrok mohl být majetkem jiného člověka, aniž by to zásadně narušovalo filosofické úvahy o ctnosti a dobrém životě.
Platón agathon, dobro, zahlédl jako nejvyšší skutečnost, ale jeho důsledky pro univerzální lidskou hodnotu ještě domyslet nedokázal. Morální okruh zůstával omezený. O to výrazněji potom v dějinách lásky vystoupí radikální požadavek, který přinese o několik století později Ježíš: rozšířit lásku nejen na vlastní blízké a společensky rovnocenné, ale na cizince, vyděděnce, člověka na okraji – a nakonec dokonce na nepřítele.
Judaismus: ahavah a chesed
Hebrejská Bible vytvořila vlastní bohatý jazyk lásky.
Ahavah (אַהֲבָה) je obecný hebrejský výraz pro lásku a může označovat vztah člověka k člověku i člověka k Bohu.
Pro agapologii je však mimořádně významný chesed (חֶסֶד). Překlad jediným českým slovem je problematický. Významové pole zahrnuje laskavost, milosrdenství, věrnou lásku, loajalitu a věrnost v trvajícím vztahu či smlouvě. Odborné lexikální diskuse právě tuto obtížnou převoditelnost pojmu zdůrazňují.
Chesed může charakterizovat vztahy mezi lidmi i vztah Boha k Izraeli. V biblickém kontextu bývá spojen se smlouvou, věrností a jednáním: láska se zde nevyčerpává pocitem, ale uskutečňuje se jako věrnost ve vztahu.
V pozdější kabale získává Chesed další specifický význam jako jedna ze sefirot Stromu života.
Ježíš: láska k bližnímu a nepříteli
Ježíšovo učení vyrůstá z judaismu, a proto je metodologicky chybné vytrhovat jeho pojetí lásky z hebrejské tradice. Navazuje na přikázání lásky k Bohu a bližnímu a zároveň je radikalizuje.
Z agapologického hlediska je zvláště významný příkaz milovat nepřátele.
Tím se okruh člověka, vůči němuž máme jednat v lásce, rozšiřuje za hranice reciprocity: láska nemá být pouze odpovědí na lásku.
Podobenství o milosrdném Samaritánovi navíc problematizuje samotnou hranici mezi "naším" člověkem a cizincem.
Ježíšovo pojetí lásky proto představuje jeden z klíčových historických okamžiků univerzalizace etického požadavku lásky.
Rané křesťanství: ho Theos agapē estin
V řecky psaném Novém zákoně získává agápē mimořádné postavení.
Pavlův hymnus v 1 Kor 13 vrcholí primátem lásky nad ostatními duchovními hodnotami. První list Janův pak přináší jednu z nejsilnějších ontologicko-teologických formulací dějin lásky:
ho Theos agapē estin – Bůh je Agapé.
Tím dochází k zásadnímu posunu. Agapé není pouze lidskou ctností nebo etickým požadavkem. Stává se výpovědí o samotné povaze Boha.
Pro agapologii je tento okamžik zásadní: láska se stává antropologickým, etickým, spirituálním i metafyzickým pojmem současně.
Latinské křesťanství: amor, dilectio a caritas
Přechodem z řeckého do latinského kulturního světa se mění také terminologie.
Významnými pojmy se stávají amor, dilectio a především caritas. Caritas se stává základním latinským teologickým pojmem křesťanské lásky.
Augustin rozvíjí otázku ordo amoris, řádu lásky: problémem lidského života není pouze to, zda člověk miluje, ale také co miluje a jakým způsobem jsou jeho lásky uspořádány.
Tomáš Akvinský později systematizuje caritas jako teologickou ctnost a propojuje aristotelskou filosofii s křesťanskou teologií.
Súfismus: ḥubb, maḥabba a ʿishq
Islámská tradice pracuje s několika výrazy pro lásku. Významné jsou ḥubb (حب) a maḥabba (محبة), zatímco v súfijské mystice získává mimořádnou sílu pojem ʿishq (عشق), intenzivní či vášnivá láska.
Súfijská literatura může vztah člověka k Bohu vyjadřovat jazykem milenecké touhy. Rúmího poezie patří k nejslavnějším projevům této tradice. Motiv odloučení, touhy a návratu k Božskému zde vytváří zajímavou komparativní paralelu s indickým viraha a bhakti. Také váš pracovní materiál na tuto podobnost správně upozorňuje.
Historická agapologie zde získává mimořádně zajímavé komparativní téma: proč různé mystické tradice používají pro vztah člověka k Bohu jazyk lidské milenecké lásky?
Středověká Evropa: caritas, mystika a amor cortese
Evropský středověk vytváří vedle teologické caritas další svébytnou tradici – dvorskou lásku, později označovanou jako amor cortese či amour courtois.
Trubadúrská poezie 12. a 13. století kultivuje idealizovanou touhu po milované ženě, často nedostupné. Tento kulturní model významně ovlivnil pozdější evropskou imaginaci romantické lásky.
Současně se rozvíjí křesťanská mystika, v níž se láska k Bohu stává bezprostřední zkušeností. Bernard z Clairvaux, Hildegarda z Bingenu, František z Assisi, Mistr Eckhart a později Terezie z Ávily či Jan od Kříže představují rozdílné podoby této tradice.
Renesance: novoplatónská láska a důstojnost člověka
Renesanční humanismus obnovuje intenzivní zájem o antickou filosofii. Marsilio Ficino a florentský novoplatonismus znovu interpretují Platónův eros v křesťanském prostředí.
Krása viditelného světa může být chápána jako cesta od tělesného a jednotlivého k duchovnímu a univerzálnímu.
Současně roste význam individuality, lidské důstojnosti a pozemského života. Historie lásky se stále více propojuje s historií moderního individua.
Reformace, novověk a osvícenství
Reformace zdůraznila osobní víru, svědomí a bezprostřednější vztah jednotlivce k Bohu.
Novověká filosofie postupně přesouvá těžiště k autonomnímu subjektu. V 17. a 18. století se zároveň rozvíjejí filosofické teorie soucitu, sympatie a morálního citu.
Shaftesbury, Hutcheson, Hume, Rousseau a Adam Smith různými způsoby analyzují schopnost člověka vztahovat se k dobru druhého.
Láska se tak stává součástí širší otázky: na čem je založena lidská sociálnost a morálka?
Romantismus a vznik moderní romantické lásky
Romantismus přináší zásadní kulturní změnu. Individuální cit, autenticita, niternost a jedinečnost milovaného člověka získávají mimořádnou hodnotu.
Postupně sílí moderní ideál romantické lásky: člověk má partnera nejen přijmout v rámci rodinného a hospodářského uspořádání, ale svobodně si jej zvolit z lásky.
Tím se propojují tři fenomény, které byly v minulosti často odděleny: erotická přitažlivost, osobní láska a manželství.
Devatenácté století: láska jako filosofický a společenský problém
Devatenácté století otevírá nové otázky.
Schopenhauer interpretuje sexuální lásku v rámci své metafyziky vůle. Kierkegaard analyzuje lásku z křesťanské existenciální perspektivy. Tolstoj spojuje lásku s nenásilím a radikálním křesťanstvím.
A Charles Sanders Peirce v roce 1893 v eseji Evolutionary Love přináší agapismus: pokus chápat agapé nikoli pouze jako lidskou ctnost, ale jako princip evoluce.
Tím se láska znovu dostává do metafyziky a kosmologie.
Dvacáté století: láska vstupuje do psychologie
Dvacáté století přináší rozsáhlou psychologizaci lásky.
Freud používá pojem Eros v teorii životních pudů. Jung analyzuje vztahovost prostřednictvím své hlubinné psychologie. Viktor Frankl přisuzuje lásce zásadní význam při poznávání jedinečnosti druhého člověka.
Martin Buber rozlišuje vztah Já–Ty (Ich–Du) a Já–Ono (Ich–Es). Druhý člověk může být setkán jako subjekt, nebo redukován na objekt.
Erich Fromm v Umění milovat chápe lásku jako aktivní lidskou schopnost, kterou je třeba kultivovat. Rozlišuje bratrskou, mateřskou, erotickou lásku, sebelásku a lásku k Bohu. Váš pracovní dokument správně zachycuje tento zásadní Frommův posun od lásky jako pouhého pocitu k lásce jako schopnosti.
Carl Rogers přináší unconditional positive regard, bezpodmínečné pozitivní přijetí. John Bowlby prostřednictvím teorie attachmentu ukazuje význam rané citové vazby. Abraham Maslow rozlišuje deficitní a bytostnou lásku, D-love a B-love, a ve svém pozdějším myšlení rozvíjí sebetranscendenci.
V současnější psychoterapii přicházejí další pojmy: compassion, self-compassion, bezpečná vazba, emoční dostupnost a pečovatelské systémy. Paul Gilbert rozvíjí Compassion Focused Therapy, Kristin Neff výzkum sebesoucitu a Sue Johnson vztahovou terapii založenou na attachmentu. I tuto moderní větev váš dokument již zachycuje.
Historická agapologie jako dějiny pojmů lásky
Při takto širokém pohledu se před námi objevuje rozsáhlý historický slovník:
eros – philia – storgé – agapé – ahavah – chesed – caritas – amor – bhakti – prema – viraha – mettā – karuṇā – muditā – upekkhā – ahiṃsā – rén – ài – jiān'ài – ḥubb – maḥabba – ʿishq – amor cortese – romantic love – Eros – B-love – unconditional positive regard – attachment – compassion – self-compassion.
Tyto pojmy neznamenají totéž.
A právě proto jsou pro agapologii cenné.
Každý z nich zachycuje jiný výsek rozsáhlého fenoménu lásky: touhu, přátelství, rodinnou náklonnost, věrnost, soucit, milosrdenství, oddanost, péči, mystickou touhu, přijetí, vztahovou vazbu nebo univerzální přejícnost.
Historická agapologie proto nehledá jednoduché tvrzení, že "všichni vlastně říkali totéž". Hledá podobnosti, rozdíly, návaznosti, transformace a opakující se struktury lidského porozumění lásce.
A právě zde se ukazuje její význam jako samostatné součásti agapologie.
Láska nemá pouze osobní příběh. Má také své dějiny.
A tyto dějiny jsou mimořádně bohatým archivem lidských pokusů porozumět tomu, co znamená milovat člověka, Boha, svět a život samotný.