Dětství, 1964 - 1979

Narodil jsem se 14. července 1964 ve 13:41 v porodnici v Praze - Podolí. Byl jsem pokřtěn v kostele Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí. Dětství jsem prožil v malebné jihočeské Bechyni. Do Prahy jsme často jezdili za babičkou. Moje první vzpomínky jsou ze školky. Věšák v šatně s veverkou, mléková polévka s nudlemi, hádky o hračky, povinné spaní po obědě. Ve školce jsem vydržel asi čtrnáct dní, nějak se mi tam nelíbilo, pak mě opět doma hlídali děda s babičkou. 😊

První kontakty se spirituálním rozměrem života jsem zažíval už od první třídy. Maminka nás i se sourozenci vodila do kostela, což bylo v sedmdesátých letech socialistické normalizace odvážné. Také mě přihlásila na faru k ministrování a na výuku náboženství. Z celé třídy jsme tam chodili jen dva, dlouho jsme to nevydrželi. Spolužáci se nám posmívali, že jsme kostelníci. Tenkrát to bylo poměrně nemilé, ale dnes jsem na tu dobu hrdý. Vlastně jsme byli takoví poloviční disidenti. 😊

Boha jsem tenkrát vnímal jako nudnou povinnost. V kostele byla zima, hrubý koberec mě tlačil při klečení do kolen. Nejvíce jsem se těšil na konec mše svaté: "Požehnej vás všemohoucí Bůh, Otec i Syn i Duch svatý. Amen. Jděte ve jménu Páně." To jsem v duchu zajásal: "Sláva, mám to za sebou, jdeme si domů hrát." 😊  Ale ta zkušenost přítomnosti v komunitě věřících byla důležitá.

Naše rodina měla středostavovského prvorepublikového ducha masarykovsko-čapkovského typu. Byla zřetelně nekomunistická, nikdo nebyl ve straně. Můj prastrýc Karel byl v padesátých letech 5 let zavřen jako politický vězeň. Zprávy zahraničního rozhlasu jako Rádio Vatikán, Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a známá věta: "Neříkej to ve škole", mě provázely celé dětství.

Z toho důvodu jsme nebyli jiskřičky ani pionýři. Aby to navenek vypadalo, že jsme zapojeni a nedošlo k nějakému průšvihu, chodili jsme do oddílu mladých požárníků. Nosili jsme tmavě modré košile, modré montérky, černé kanady a barety a říkali jsme si, že nejsme pionýři, ale speciální jednotka. 😊 Až v sedmé třídě jsem byl donucen složit pionýrský slib a dostal jsem na dva roky červený šátek.

Jinak jsme měli dětství poměrně idylické. Bydleli jsme s babičkou i dědou ve velkém domě se zahradou, kde jsme si mohli hrát. Jezdili jsme na kolech do lesa na houby, koupat se k rybníku, k potoku, lepili jsme papírové modely, hráli fotbal a hokej. Prostě dobrá, milá, příjemná klasika. V deváté třídě mě spolužáci Z. M. a S. U. v lomu naučili kouřit cigarety Clea, poprvé jsme si koupili rum a začali chodit na pivo do hospody. Ale to už nám bylo 15 let, to už je další kapitola. 😊