Vojna a hudba, 1988 - 1990

Po absolvování vysoké školy jsem povinně začal pracovat ve státním podniku  Agroprojekt České Budějovice. Tam jsem však strávil jen měsíc. V říjnu roku  1988 jsem nastoupil základní vojenskou službu u proslulého VÚ 1114 v Janovicích nad Úhlavou. Generálové logicky třídili absolventy podle odbornosti. Geologové rozumí kamenům, hlíně, sondám a vrtům, tak přece patří k motostřelcům, aby si mohli pěkně hrabat díry do země. 😊 A bylo tomu skutečně tak. Těch děr jsem na Dobré Vodě, Boleticích a Doupově vykopal mnoho.

Na vojnu jsem nastoupil po vojenské katedře Univerzity Karlovy jako desátník absolvent, tedy takzvaný abso, špagy, špagát. Přechod z akademického prostředí do  lidové armády byl drsný šok. Říká se, že vojna dělá z chlapců chlapy, ale já jsem opravdu rád, že už to moji synové nezažili. Primitivismus, brutalita, opilství, rvačky, šikana, špína.

Když tehdy kluci něco uměli, strojařinu, stavařinu, elektro, tak šli k technickým útvarům. Doprava, opravy, řidiči, spojaři, ženisté atd. K motostřelcům šel ten zbytek.  Potkal jsem tam recidivisty, mladíky z východního Slovenska, kteří neuměli číst ani psát, žáky zvláštní školy, kteří měli problém se vůbec obléknout. Opatrně jsme chodili kolem vraha R., který byl na vojně už desátým rokem. Vždycky se porval, šel sedět do vojenské věznice v Sabinově a pak nasluhoval. Ani nenosil uniformu a nechodil na výcvik, báli se ho i důstojníci.

Co mě osobně překvapilo, a mám proto opět jenom reinkarnačním vysvětlení, bylo zjištění, že vojenskému řemeslu rozumím. V mnoha minulých životech jsem musel být vojákem, jinak si to neumím vysvětlit. Občas mě ta hra na vojáčky dokonce i zvráceně bavila. Však to bylo zajímavé. Řídili jsme BVP-1, plavali s tím bojovým vozidlem přes Labe, stříleli z kanónu, kulometu, samopalu, pistole, pancéřovky, naváděli jsme protitankové řízené střely, házeli jsme ostré granáty. Prostě jako malí kluci někde v lomu.

Dost mi pomohlo, že jsem se jako muzikant dostal do vojenské kapely, samozřejmě mimo výcvik. Hráli jsme na různých soutěžích, jako byl tehdejší ASUT, také důstojníkům při jejich  večírcích, pitkách a oslavách. To byl dobrý relax, díky Pánu. 😊

Pochopil jsem, jaký měla tato pakárna smysl pro moji duchovní práci. Dnes je ve spirituální komunitě velké a časté téma lidstvo a války. A já vím, proč Putin nedobyl Ukrajinu. Na ten důvod analytici často zapomínají. Ti kluci, se kterými jsem tehdy strávil rok, by bránili své domovy stejně jako nyní Ukrajinci. Ale kdyby jim tenkrát někdo nařídil, aby zaútočili na Mnichov nebo Regensburg, tak by odmítli. To vím jistě. Už tehdy nechtěli zbytečně umírat za cizí zájmy, stejně jako dnes nechtějí nesmyslně umírat mladí Rusové.

Dalším důvodem, proč války mizí, je fakt, že válka není počítačová hra. Kdo dneska vydrží čtrnáct dní bez mytí, praní, koupelny, splachovacího záchodu? Bydlet v díře v lese, ve stanu, v dešti, blátě, sněhu, mrazu? Já jsem to zažil a vím, že to už nedokážeme. A samotné drony, rakety nebo software války nevyhrají.

Lidstvo přirozeným vývojem k dobru přestává bojovat. Násilí k lidství prostě nepatří. Tyto moje terénní poznatky budou obsahem mé plánované mírové vize, výzvy a filosofie Nezabiješ - Not Kill.

I po nejdelší noci vždycky nastane nový den. Také já jsem se dočkal října roku 1989, kdy jsem se konečně mohl vrátit v hodnosti podporučíka do civilu. Ze státního podniku Agroprojekt mi napsali, že přehnali nábor mladých absolventů a nebudou se tedy zlobit, kdybych si našel nějaké jiné místo. Byl to ještě ten nedělnický původ a nespolehlivá katolická rodina? To už se dnes nikdo nedozví. 😊 Hned po vojně jsem dal výpověď. Paní na osobním oddělení se upřímně vyděsila: "My jsme to tak nemysleli, to jen jako kdyby. Co budete dělat?" Já jsem jí řekl: "To nevím, ale tady nebudu."

Tedy jsem toužil živit se hudbou, ale nevěděl jsem jak. Naše kapela Hubertus zase tak známá nebyla. 😊 Moji kamarádi z tehdejšího slavného Oceánu slyšeli, že Petr Hejduk shání pro svoji skupinu Balet klávesistu a zmínili se mu o mně. Byl jsem přijat a stal jsem se profesionálním hudebníkem v pop music.

Chtěl jsem zkušenosti a těch se mi dostalo. Pražské kulturní středisko, zkoušky, skládání, aranžmá, koncerty, organizace, pořadatelé, turné, aparatury, nahrávací studia, vydavatelství, televize, známé osobnosti, prostě svět tehdejší velké muziky. Petr Hejduk, bývalý bubeník skupiny Olympic, byl přívětivý, noblesní člověk s taktem a rozhledem, výborný kapelník a diplomat. Uměl jednat s lidmi a spojovat je. Hodně jsem se od něj naučil a rád na něj vzpomínám.

Nicméně i tato etapa velmi rychle skončila. Přišel 17. listopad 1989 a konec totality. V neděli 19. listopadu byla vyhlášena stávka umělců. Zavolali nám do Ostravy, že máme přerušit turné a vrátit se do Prahy. Najednou bylo všechno jinak. Kapely a koncerty se rušily. Všichni nadšeně hltali zakázané interprety, kteří dříve nesměli vystupovat, a zahraniční hvězdy, které konečně mohly přijet. O bývalý tuzemský mainstream náhle nebyl zájem. Tak jsem byl zase bez práce. 😊

Doma v Týně nad Vltavou jsem se jako aktivista Občanského fóra účastnil přerodu společnosti. Byl jsem místním zakládajícím členem ODS. Dodnes si pamatuji na omamný radostný étos návratu demokracie. Připadal jsem si jako Masaryk v roce 1918. Komunistická monarchie skončila. 😊

S kamarádem saxofonistou jsme založili barovou kapelu. Další zkušenost s mnoha hudebními žánry, peníze dobré, hráli jsme třeba Silvestr v rakouském Badgasteinu. Ale ve výsledku opět nuda. Také jsem hrál v českobudějovické kapele Harlem Romana Doležala. I na něj rád vzpomínám. Nadaný muzikant, zpěvák, v dobrém jsem mu záviděl jeho skladatelskou invenci. 😊

V krátké době jsem zjistil, že živit se mechanickým hraním skladeb cizích lidí jako stroj zase taková výhra není. Tudy cesta nevede. Co tedy se životem dál? Bůh poslal odpověď ústy mé ženy Jindry. Řekla: "Tak nebudeš hudebník, vezmeme se, budeš otcem rodiny a budeme dělat něco spolu." A tak to bylo.